Život je boj

Život je boj 

aneb

Bojuj s námi jako člen ZO AidT

 

 Život je boj …nebo také „Bez práce nejsou koláče“, to už říkávaly naše babičky a platí to stále. Nikdy se samo nic neudělá, nikdy nám samo z nebe nic nespadne, nikdy se samo nic nezmění. Vždy a především se o to musíme sami přičinit. Mnozí jistě namítnou, že zde neříkám nic nového a zároveň se nabízí otázka, proč vám to vlastně říkám.  Odpověď je jasná, přestože jde o nám všem dobře známé citáty, přísloví, životní moudra a motta, jen málo kdo z nás se jimi řídí. Nelze si nevšimnout, kterak houfně sdílíme například na Facebooku velké množství moudrých rčení, životních zkušeností a názorů. Mnozí jsou odměněni i stovkami lajků za své „hrdinství“ se takto veřejně prezentovat, v některých případech je to či ono i tisíckrát nasdíleno a pak už chybí jen fanfáry oznamující vítěznou bitvu.  Mise splněna, dali jsme všem najevo, co si o tom či onom myslíme, na něco jsme poukázali, rozvířili jsme stojaté vody sociální sítě a budou-li nám nebesa nakloněna, alespoň týden se o tom bude diskutovat. 

 

Trochu málo, nemyslíte?

    Asi každý zaregistroval události posledních dnů, kdy po dlouhých útrapách a nekonečných jednáních dosáhli řidiči linkových autobusů nemalého úspěchu. Nemá smysl zde detailně rozebírat, co vše tomuto významnému posunu předcházelo, ale co je nutno zdůraznit, že měli jasný cíl a všemi prostředky si za ním šli. Široká základna členů odborových organizací dala svůj mandát svému předsednictvu a to bylo na jednáních hlasem tisíců nespokojených řidičů autobusů. A věřte nebo ne, pakliže by nebylo dosaženo úspěchu, pak stávka, o které se snad i v obavách hojně mluvilo, by byla krokem oněch tisíců řidičů sdružených ve svých odborových organizacích. Protože ti, kteří se účastnili jednání, byli hlasem všech nespokojených autobusáků, tedy členů odborů, kteří svoji nespokojenost nelepili na nějakou zeď, nýbrž jsou součástí celku a tvoří pevný základ organizace.

    A teď z mé strany tak trochu střelba do vlastních řad. Proč ještě nejste součástí celku? Vy všichni nespokojení, naštvaní a všemi opomíjení kamioňáci, vážně vám k životu stačí sto lajků a tisíc sdílení?

Opravdu věříte v úspěch vstupem do některých z facebookových skupin, tam křičet a přitom nebýt vyslyšen? Ano, celý svět teď ví, že jste součástí nemalé naštvané skupiny řidičů z povolání, mnohé mají více jak 2.000 „členů“ a věřím, že se v ní najdou velice schopní jedinci, ale v podstatě jste jen součástí jednoho virtuálního parkoviště. Nepřijde vám to tak trochu, jako psát černou křídou do komína? Skutečně nevěřím, že je-li někdo s něčím opravdu nespokojen, chce dosáhnout změn k lepšímu, pak mu stačí sdílet, lajkovat, komentovat a diskutovat na virtuálním parkovišti.

    AidT má přirozeně na facebooku též svoji stránku i veřejnou skupinu, to proto, abychom vám byli co nejblíž. Ale především vedeme skutečný boj za zlepšení podmínek řidičů z povolání. I nadále budeme pokračovat v tažení proti prázdninovému zákazu jízd v jeho stávající podobě, viz. sekce „Korespondence“ zde na webu. Chceme otevřeně diskutovat a hlavně začít řešit žalostný nedostatek parkovacích ploch se sociálním zázemím, platy řidičů atd. Avšak máme-li být co platni, být vaším hlasem, hlasem nespokojených a hlavně těch, kdož chtějí skutečnou změnu, pak se naše členská základna musí značně rozrůstat. První linie nezmůže nic bez pevné a početné členské základny.

    Neslibujeme vám žádné body či lajky, ani žádné rytířské ostruhy. Možná se nikdo nedozví, že jste kdy byli členy AidT, nemáme totiž žádnou veřejnou nástěnku, kde bychom zveřejňovali jména těch, kdož se o něco zasloužili. Pro nás je každý člen stejně tak důležitým článkem, jako pro armádu ten nejlepší granátník, odstřelovač či komunikační důstojník. Avšak na druhou stranu vám můžeme slíbit, že budete mít možnost se aktivně podílet na činnosti naší organizace. Chystáme happeningy a akce, které budou cíleně zaměřeny na problémy týkající se nákladní dopravy.

A v neposlední řadě dne 12.09.2016 spustíme naši letákovou akci zaměřenou na nábor nových členů.

 

Chcete být členem našeho týmu nebo jen dalším nevyslyšeným hlasem z parkoviště?

 

Daniel Kaftan